UKÁZKY
Úvodem
Koza Róza žila v malém hospodářství u statkáře Petrželky. Společnost jí dělala její mamka Vilemína a sestra Adelaida. Jak to v kozích rodinách bývá, tatínek s nimi nebydlel. Užíval si klidu u kováře Slaniny, v těsném sousedství Petrželkova statku. Když se ještě za mlada dvořil Vilemíně, jevil se jako milý kozlík. Časem však poznala i jeho temnou stranu. I sám starý Slanina o něm dodnes tvrdí, že je to kozel s rozdvojenou osobností. Tehdy jak s Petrželkou domlouvali kozám námluvy, varoval Slanina Petrželku, že se kozel Cibuláš narodil vprostřed června, tedy ve znamení blíženců. A to vám potvrdí každá vesnická kočka, co se kdy toulala pod hvězdami, že kozlům blížencům se při narození duše rozpůlí na dva odlišné světy. Záleží pak jen na náhodě, jaká půlka je zrovna na pořadu dne.
Hugo a Róza na stopě strašidlu
Oba tedy po špičkách opatrně našlapovali v zeleňoučké trávě kolem vodárny, až došli do nejtemnějšího místa pod zadním oknem – tam se s bušícími srdíčky odhodlali podívat do místnosti. Prostor jemně osvětlovalo mihotavé světlo ohýnku v krbu. Před nim stálo pohodlně vyhlížející křeslo, ve kterém pootočený zády k nim seděl starý Vodenka a popíjel cosi z červeného šálku. Jak bylo u takových osamělých lidí zvykem, něco si přitom pro sebe mumlal. Hugo nastražil uši a psím odposlouchávacím systémem zaznamenával starcova slova.
"Říká přesně: "Ach jo, snad mi tohle kakaíčko pomůže zase zabrat." A teď mlasknul," přetlumočil voříšek Róze.
"Paráda! Jsme jako špiónský tým!" zašeptala s radostí koza.
Pak však zvířátka zahlédla na stěně pokoje hrozivý stín, jak míří přímo k Aloisovi a jeho nápoji.
"U psího boha Anubise," zakňučel Hugo, "to je to monstrum!"
"A teď se jde zbavit nebohého Vodenky, aby mělo vodárnu jenom pro sebe," vydechla Róza.
"Třeba mu jen vypije kakao, když je tak zatížené na ty
dobroty," špitnul s nadějí v hlase Hugo, ale očekával spíš tu horší
možnost – že se s Rózou stanou svědky hrůzného mordu.
